Nejprve uskutečnil setkání křesťanů, židů a muslimů ve Vatikánu, poté setkání všech možných náboženských skupiny (včetně mormonů) na téma Manželství mezi mužem a ženou a na závěr mezináboženskou konferenci proti modernímu otroctví.
Zvláštností a revolučním krokem je to, že se tyto akce konají přímo v sídle Katolické církve – dřívější mezináboženská setkání se konaly například v Assisi a podobně, ale ne přímo v Římě.
Papež se pomalu ale jistě stává předsedou jakési volné a neformální „světovo-náboženské organizace“, která propojuje rozličné víry světa.
Je to dobře nebo špatně?
Kritici varují před New age „světovým náboženstvím“ pod taktovkou Nového světového řádu.
Na druhou stranu – mnoho světových konfliktů bylo založeno z pozice náboženství. Bylo by skvělé, kdyby se tomu do budoucna zamezilo.
Papež je ideálním představitelem tohoto mezi-náboženského dialogu. Spolu s muslimy jsou křesťané největším náboženstvím světa. Muslimové však nemají žádné přímé představitele tak, jako to známe z našeho západního evropského prostředí.
Papež reprezentuje miliardovou sílu, která je v nynější době asi největším náboženským spolkem s jasnou hierarchií a vedením. 
Mezináboženské konference nejsou navíc o „New Age“, jak tvrdí kritici. Na setkáních se neřeší, aby „křesťané začali věřit reinkarnaci“, aby „protestanti uznali papeže jako vůdce církve“ nebo aby buddhisté „uznali Ježíše Krista jako Božího Syna“.
Konference jsou o tom vyjádřit shodný názor na téma, které mají všichni společné. Boj za rodinu, sociální spravedlnost, proti otroctví, proti válkám a podobně jsou témata, která nezávisí na víře nebo náboženství.
ZÁVĚREM:
Není lepšího předsedy mezináboženského dialogu než je papež – zvláště, když papežem je soucitný člověk jako František.
